“Dobrý den, vítejte! Vy musíte být pan Rubeš!“ přivítala mého nastávajícího na místě svatby matrikářka.
“Jsem Rubeš, dobrý den.”
“Prosím o vaše občanské průkazy. Děkuji. Takže,” mumlá si při kontrole dokladů, ”slečna Lucie Novotná a pan Jan Rubeš.”
“Promiňte, nerad bych, abyste to spletla při obřadu,” ohradil se můj budoucí muž. “Jmenuji se Hrubeš.”
Nespletla to. Oddávajícímu mého Honzu vzorně představila jako Hrubeše. Vyměnili jsme si prstýnky, první manželské políbení a pan starosta pak s hrdostí v hlase pronesl k hostům:
“Představuji vám novomanžele Rubešovy!”
…
Takhle nějak to vypadalo při svatbě mé kolegyně. Některým lidem vypadává na začátku slov hláska H. Do svařáku dávají řebíček, chodí zapalovat svíčky na řbitov, a z lesa nosí plné koše říbků.
OK, při povídání s babičkou v kuchyni se to snese. Profesionální projev ale vynechání H na začátku slov schazuje, a stejně tak osobu mluvčího. Špatně vyslovená slova také mohou ztratit svůj význam, při špatně vyslovených jménech dochází k nedorozuměním. Kvůli nedbalé výslovnosti úředníků se pak jednoho dne stane slečna zamilovaná do Hrubeše paní Rubešovou.
A jak tedy nespolknout na začátku slova H? Zapojte bránici. Pro znělé H před další souhláskou je potřeba ji pohotově vzedmout rychlým proudem vzduchu. Nácvik vypadá poněkud hloupě, lidé se stydí. Najděte si soukromí, přiložte si dlaň na solar plexus a vyrážejte prudce hlásku H. Dlaň na hrudi se musí výrazně zvednout. Když pak řeknete “říbek” a “hříbek”, rozdíl v nadzvednutí místa pod dlaní musí být opradnu patrný. Pokud se vám dlaň skoro nezvedá a pořád je “Hrubešová” “Rubešovou”, je potřeba bránici aktivovat dalšími cvičeními.
Vaše Hana